Město Almaty

Dnes, těsně před odjezdem do Astany, jsme si vyšetřili čas na poznávání města, ve kterém jsme již tři dny bydleli. Hned poránu jsme vyrazili tramvají do parku 28 Panfilovců, kde nás uvítala katedrála... už si úplně nevzpomínám koho přesně je, každopádně podle místních by měla být celá postavená ze dřeva a to prosím bez použití jediného hřebíku! Navíc další zajímavostí je, že jako jedna z mála budov v Almatě přečkala veliké zemětřesení na začátku 20. století, které jinak pobořilo prakticky celé město (mimo jiné právě proto je Almaty celá taková nová, ošklivá, bez nějakého "historického" centra).

Pak jsme se v parku posunuli jen o kousíček dál, k Memoriálu slávy, na který jsou místní nesmírně pyšní. My úplně nechápali proč, nicméně jsme se poptali místních okolojdoucích (a ukázalo se, že pán má evidentně hluboké znalosti) a dozvěděli se následující: v průběhu 2. světové války byla kazašskými muži vytvořena divize, která šla v roce 1941 pomoci bratrské rudé armádě. No a právě těchto 10 000 bojovníků tvořilo poslední obrannou linii mezi nacisty a Moskvou. A tuto linii také úspěšně udržely, než přišly posily. Na memoriálu je také nápis v ruštine - Veliká Rus a ustoupit není kam - za námi Moskva. No a podle pověsti jeden den pouhých 28 mužů z této divize (tedy samí almatinci) drželi hlavní přístupovou cestu a zničili 90 německých taknů a zabili 300 (nebo 300 000? to jsem nepobrala) nacistických vojáků. Prostě hrdinové k pohledání (a především také tím, že tam všichni padli).

Hned vedle tohoto obřího memoriálu je menší budova (teda ona je normálně veliká, ale vedle památníků je malá) postavená ze dřeva, která ve svých útrobách ukrývá muzeum tradiční kazašské hudby. Expozice byla moc hezká, nicméně nejvíce nás zaujala poslední místnost, ve které byl interaktivní projektor a hrála hudba, celý orchestr. No a pohybem ruky člověk mohl zapínat a vypínat různé nástroje, a tak poznat jejich zvuk. No co budu povídat, strávili jsme tam nejméně čtvrt hodiny. :D

Pak jsme přešli dvě ulice a šli jsme co? NAKUPOVAT! Konečně jsme se totiž po třech dnech mluvení o tom dostali na místní trh - Zelený bazar. Jedná se o velkou halu, ve které jsou uličky s různými potravinami - i nakoupili jsme sušené plody, místní sýry, koňský salám, prostě kde co. A také normální bufet, kde jsme si dali oběd - místní tradiční specialitu. Pak jsme vylezli ven a tam byla pro změnu klasická tržnice s oblečením, hračkami a také suvenýry. I tam jsme nakoupili a pak se posunuli přes křižovatku, kde je výrobna a především prodejna firmy Rachat, která vyrábí cukrlata, bonbonky, čokoládičky a takové serepetičky. I tam jsme nakoupili kilo či dvě. Nebudu vám nic nalhávat, všichni kromě mě jsou na hranici (nebo spíš nad) maximální váhy zavazadla do letadla. Ale té radosti při nakupování!

Pak jsme šli na autobus, aby nás odvezl do našeho posledního turistického cíle v Almaty - náměstí Republiky, vedle kterého leží Národní kazašské muzeum. Prošli jsme si expozici o kazašských zvycích, pokoukali jejich oblečení i cetky a pak už byl čas dojít kilometr pěšky do našeho dočasného domova, vysprchovat se (protože dneska bylo v Almaty 28 stupňů a navíc jsme táhli nákupy s sebou, až na Marcelu, která mě měla jako nákladního koně) a zabalit. Jo a keškařské družstvo si cestou ještě odlovilo jednu kešku, aby měli splněno.

Trolejbusem jsme dojeli na nádraží, nasedli do vlaku a momentálně frčíme směr Astana. K večeři si dali uzené koňské (mňam!), zahráli si pár společenských her (Dobble, Heckmeck z žížalek a opisovaný slovní fotbal) a šli spát. Zítra tam má být kolem 10 stupňů, tak jsme zvědavi, jak ten den přežijeme.

(A soutěž o nejhezčí bačkůrky vyhrává kdo? Jáááááá!)

Když jsme to tak s Marcelou rekapitulovali, zjistily jsme, že jsme za náš pobyt v Kazachstánu vyzkoušely zajímavé množství různých dopravních prostředků - letadlo, zájezdový autobus, prehistorická sanitka, auto (žigulik a slušný rover), taxík, stop, kolo, rychlovlak, metro, městský autobus, kabinková lanovka, mikrobus, maršrutka, tramvaj a trolejbus. To docela ujde, ne? Dalo by se přičíst i pěší chůze, jezdící shody a výtah (na věž Bajterek v Astaně). Jen nějaká zviřátka nám chybí... nicméně na ty jsme neměli úplně náladu, jinak by to šlo určitě nějak také zařídit. Takže cestování nazdar!