Kaňon Čaryn

Jeden z našich zásadních bodů programu návštěvy jihovýchodního Kazachstánu byl i výlet do kaňonu Čaryn. Hned po příjezdu na hostel jsme se proto ptali paní domáci, jak se do oné vytoužené destinace dostat (kaňon totiž leží cca 250 km na východ od Almaty). Bylo nám zodpovězeno, že to není žádný problém, že paní zavolá do cestovky a oni každé ráno v půl osmé vypravují autobus, takže nám v něm zarezervuje místa. Tato konverzace proběhla v neděli ráno, tedy v okamžiku, kdy jsme dorazili do Almaty (tedy včera). Po výletu na Šimbulak a véče jsme se včera večer vrátili na hostel, dali si sprchu a jali se zjišťovat, jak paní dopadla. Načež z domácí vylezlo, že tyto velké autobusy jezdí jen o víkendu a následující den je pondělí (kdo by tam taky jezdil mimo sezónu o všední den, že). Nicméně nám poradila, ať na půl osmou vyrazíme na autobusové nádraží Sajachat, kde jezdí mikrobusy - a tam se poptáme, jestli někdo nejede tím směrem, případně ať si někoho najmeme.

Vstávali jsme tedy v ohavných 5:45, abychom po půl sedmé vyrazili na městský autobus 92 (naštěstí má zastávku hned za rohem) a dojeli na Sajachat. Díky této cestě jsme také náhodou zjistili, že autobus prakticky projíždí kolem vlakového nádraží, takže ho ve středu hodláme využít, protože táhnout se s kufry půl kilometru k metru, pak schody dolů/nahoru a pak další kus pěšky, to prostě není ono...

Ale zpět k Sajachatu - tož jsme vystoupili z busu, kde nám řidič ukázal (zapomněla jsem zmínit - zdejší zastávky nemají napsaná jména a většinou ani ne které autobusy jimi jezdí, natož kdy nebo kam) a jali se hledat to "autobusové nádraží". Když nebylo nikde vidět, poptali jsme se místního a ten povídal "přes křižovatku a doleva", a tak jsme šli. Opět tam nic nebylo (až teda na vchod do tržnice) a znovu jsme se museli poptat - dotyčný ukazoval zpět odkud jsme přišli a doprava. Nakonec jsme lehce zoufale zůstali stát uprostřed cesty před tržnicí, tam se zeptali potřetí a tehdy se ukázala pro místní evidentně logická věc - nádraží je za tržnicí! I došli jsme tam, popošli k postávajícím řidičům, řekli kam chceme a kolik nás je, oni nadsadili cenu, my že ne, tak ji slevili na přijatelných cca 4500Kč (odvoz tam a zpět pro 8 lidí) a už jsme fičeli mikrobusem z města.

Nakonec jsme byli rádi, že jsme zavrhli nápad sami si půjčit auto, protože zdejší styl jízdy nám ne zcela vyhovoval. Po chvíli jsme ovšem přišli na to, co bezpodmínečně musí mít každý almatinský řidič - pevné nervy a co nejhlasitější klakson. Po celkem rychlém opuštění města (kolona byla směrem dovnitř, jak lidé jezdí za prací - jediné, kde jsme se zdrželi, byl kruhový objezd, protože Kazaši mají z neznámého důvodu přednost z některých stran ti vjíždějící a jindy zase ti vyjíždějící, takže systém kruháče je totálně nefunkční a akorát vytváří zácpu), tedy... po opuštění města se před námi otevřela skutečně ROVNÁ cesta, kvalita povrchu sice nebyla nijak závratná, nicméně lepší, než jsme očekávali. A pak už jsme 2,5 hodiny klimbali skrz okolní polopoušť...

Posledních 10 km nás čekala odbočka na prašnou cestu, čímž zjevně bylo myšleno cestu, na které se skutečně PRÁŠÍ. Fotka níže není pokažená, prostě jen zaprášená. Zato po příjezdu jsme si dali do nosu melounem, co jsme koupili při cestě. Kromě toho se nám konečně otevřel výhled na údolí a my mohli obdivovat jeho krásy, když tu se dole objevila postavička s mooohutným báglem na zádech. I jali jsme se toho pocestného litovat, jak to má těžké... a čím stoupal blíže, tím bylo nad slunce jasnější, že to není nikdo jiný než Zuzka. Prostě Čechům s v Kazachstánu nevyhneš. :D Zbylé tři z její skupiny jsme nepotkali, protože zvolili jinou cestu, zatímco my se spustili dolů do údolí.

Jak prohlásil Nečík: "U kaňónu stál a ládo-ládo ládo ládo, u kaňónu stál a ládo-ládoval."

Abych vás nezmátla - samotný kaňon Čaryn je tvořený průtokem řeky Čaryn a celkem má prý něco kolem 80 km. Oblast kam se jezdí se jmenuje Údolí hradů a jedná se o boční údolí samotného kaňonu (řeka v něm tedy neteče). Procházka k řece má cca 2,5 km a umožní vidět ty největší zdejší krásy.

Myslím, že obrázky hovoří za vše. :-) Pak jsme došli k samotné řece Čaryn, kde se poušť změnila v zelenou oázu. Tam jsme si udělali obědovou pauzu spolu s cachtáním nožiček, házením žabiček a děláním gruppenfoto.

Sluníčko pálilo, foukal lehký větřík... prostě po 8 stupních, co byly v Burabay, velmi příjemná změna. Marcela s Nečíkem neodolali a objevili blízkou kešku a když jsme následně seděli nad kafíčkem (u řeky je vybudované občerstvení), Blanka neodolala a prohlásila, že když Nečík začal s keškováním v Thajsku, tak co by ona nezačala v Kazachstánu, že. V Čarynu si tedy odbyla premiéru a když jsme lezli z kaňonu, tak už spolu s ostatními lovila druhou (se slovy "To se bude Sáře líbit." a nickem HuBlaSa). Lída pro změnu na zpáteční cestě neodolala nakouknutí do jedné zdejší "jeskyně".

V kaňonu jsme také potkali několik zviřátek - od ještěrek, přejetých hadů až po něco jako myšky, které jsme pracovně nazvali tarbíci.

Zpáteční cesta byla opět klimbací, až na občasná stáda krav na silnici (podotýkám že jsme jeli po silnici "I. třídy", která je zároveň hlavním tahem z Almaty na čínské hranice). Jelikož jsme měli už docela hlad a navíc pan řidič se vyznal (a celou cestu kecal s Marcelou, která od nás mluví nejlépe rusky), zastavili jsme před Almatou v "Šašlik centrum", kde měli v nabídce přes 10 druhů šašliků, a tak si každý vybral a najedli jsme se levně, chutně a dosyta (a pana řidiče také pozvali). K jídlu si většina lidí objednala místní pivo, které k našemu pobavení slečna servírka sice přinesla v půllitrech, nicméně s brčky! Dámy se shodly, že z brček budou dobré hračky pro děti.

Takže na hostel jsme dorazili na maximum spokojení, nadlabaní a natěšení na další den. V noci má sice pršet, ale pokud bude zítra hezky, jsme domluvení s panem řidičem, že mu zavoláme a on nás v 9 ráno vyzvedne na hostelu a pojedeme na Velké almatinské jezero. No, uvidíme, :-)