Odpočinkový den

Volný den mezi klasikami je již tradičně věnován výletu do blízkého okolí mistrovství, aby člověk viděl také něco z pořádající země. Kazaši se rozhodli, že když už pořádají šampionát (pro ně) kousek od Astany, nabídnou výlet právě tam. Mohu potvrdit, že česká výprava tuto nabídku nevyužila - přeci jen 6 hodin strávených v autobuse a dalších 5 v betonovém městě není žádná relaxace, navíc budeme mít příležitost projít si Astanu v den po mistrovství, než lidem poletí letadlo.

Jak jsme tedy trávili den? Někteří vyloženě odpočinkově, jiní se byli proklusat, projít do města na nákup, Martin B. se Zuzkou jeli do Schuschinsku zařizovat lístky na vlak z Astany do Almaty a Marcela s Petrou si chytly stopa k Záhadnému kameni v Modrém zálivu našeho jezera Borovoje a zpátky šly procházkou a Míša s Verčou a Vláďou se vydali na kolech okolo slaného jezera, které leží cca 6 km od nás. Nakonec byla jejich výprava dosti dobrodružná, protože jedno kolo bylo již od začátku pochybné a nakonec se definitvně rozhodlo nespolupracovat, a tak Vláďa velkou část trati běžel vedle kola, které vedl.

Já jsem vymyslela také výlet na kolech a ukecala jsem velkou část veteránů a nakonec z toho byla také dobrodružná, nicméně zábavná výprava. Nejprve jsme 1,5 hodiny čekali, než nám kola dopraví k hotelu (což probíhalo tak, že vždycky přijel člověk na jednom kole a druhé táhl vedle sebe) a pak jsme konečně mohli vyrazit. Ještě na recepci jsme si koupili místní turistickou mapu, která se vzápětí ukázala býti spíše omalovánkou, a tak nás zachraňoval Jurův chytrý telefon s místní mapou (i lesními cestami) a GPS. Tedy, na cestu nás vyrazilo 8 - já (Pája), Pavla H., Lída, Dáša, Míra, Jirka, Jura a Nečík. Kola jsme měli prachšpatná, všichni menší než bylo třeba (aneb sice byly k dispozici i celkem velká kola, jenže když na ně sedli Jura s Mírou, rázem vypadala menší), skoro všechny kola potřebovaly dofouknout duše (a samozřejmě se tady na benzínce prodává skutečně jen benzín, vzduch nikoli), nikomu nebrzdily obě brzdy - někteří nějakou neměli, jiným prostě nefungovala, jiným fungovala jen jedna a to jen na největší zmáčknutí a tak nějak na dobré slovo a specialitu měl Jura, kterému nebrzdilo nic. Jo a hlavně byla zima... co povídám, zzzzima. Dokonce přímo ZIMA, KOSA, KLENDRA!!! Člověk si řekne - kolem jezera, pohodička, ale nakonec jsme i pár kopečků zdolávali, takže jsme se zahřáli.

Naše výprava na začátku své pouti:

Po chvíli jízdy zbůhdarma lesem (tedy přiměřeně směrem k našemu postupovému cíli - zdejší prý moc krásné jeskyni) jsme narazili u křižovatky na dva místní, kteří nám poradili, kudy najet na lepší cestu. No a cestou k té cestě jsme narazili na oooobří skálu, které neodolali Nečík, Míra a Jirka S. (snad uvidíte ty jejich malé postavičky tam na vršku). A pak jsme projeli kolem malého malebného jezírka.

Pak nás cesta zase dovedla zpátky na břeh Borovoje, kde se objevil výhled z opačné strany, než jsme zvyklí, navíc jsme u břehu našli malý altánek. Kromě toho se občas uprostřed lesa objevila zavřená (naštěstí ne zamčená) závora...

Pak jsme konečně dojeli k vytoužené jeskyni (Lída jeskyňářka to měla téměř jako povinnost), která byla trochu zklamáním - dle obrázků na internetu jsme očekávali jeskyni alespoň 20 metrů širokou (a cestou se řešilo, kdo má nebo nemá svítilnu) a na místě se ukázalo, že musíme vylézt na jeden vysoký kamenný kopec a tam nás čekalo toto:

Pak jsme pokračovali dál lesy podél jezera, až nás Jura upozornil, že se před námi za loukou objeví kopec, který se máme rozhodnout objet zprava či zleva... a vzápětí se vynořil skalní masiv. Když jsme ho úspěšně objeli a přiblížili se k silnici pod horou Kokšetau, objevila se další překážka v podobě otevřené oplocenky, do které jsme tedy po normální cestě vjeli... a jen nevěděli, že na druhé straně je brána zavřená (Dáša s Nečíkem se zbaběle vrátili a obešli ji).

Dál jsme pokračovali po chodníčku pro pěší, protože Kazaši nejsou zvyklí na cyklisty na silnici a chovají se k nim velmi necitelně. Na druhou stranu místní stavitelé se chovají více než citelně ke stromům, a tak když staví dlážděný chodníček, hledají cestu kudy se dá (na kolo ne moc ideální tedy).

Pak jsme se dostali k přírodní louce s ojedinělým biotopem (ve zdejších lesích skutečně rarita), kde navíc měla proudit posilující a regenerující energie (kvůli tomu je tam postavený památník), tak jsme se jali ji čerpat nejen pro sebe, ale také pro Blanku, která se na hotelu snažila vzpamatovat ze střevní choroby (a zatím se zdá, že naše čerpání skutečně pomohlo - nebo to také mohly být ty propečené kuřecí kůžičky, co si Bláňa dala k obědu).

Hned vedle jsme navštívili kamenný trůn a muzeum Ablai Khana (jen tedy zvenčí), který je nejvýraznější historickou postavou tohoto regionu.

Nakonec jsme se dostali zpět k jezeru Borovoje, konkrétně k jeho Modrému zálivu se Záhadným kamenem a následně jsme pokračovali dále na šíji, která odděluje sladké Borovoje od slaného vedlejšího jezera (kolem kterého jeli Míša, Verča a Vláďa) - to je totiž obklopené stepí (na rozdíl od lesů kolem Borovoje), a tak nemá moc dobrý biotop a zůstává v něm sůl.

Suma sumárum, krásných 23 kilometrů, objevili jsme spoustu tajemných krás zdejšího kraje.a dokonce jsme se stihli vrátit včas na oběd (tedy asi 15 minut předtím, než zavírali jídelnu - Míša s Verčou a Vláďou dorazili asi půl hodiny po nás a obsluha už jim odmítla cokoli dát, prý "už nemají", ale evidentně byli akorát neochotní).