Velké almatinské jezero a vrch Kok-Tobe

Včera večer jsme se domluvili s řidičem, co nás vezl do Čarynu, že nás dnes vezme na Balšoje almatinskoje ozero a ráno nás vyzvedne přímo u hostelu. Nicméně ráno přišel telefonát, že on tedy nemůže přijet, nicméně posílá náhradu. To nám přišlo ok, když cena a čas odjezdu zůstaly stejné. Nicméně druhý pan řidič měl přes 30 minut zpoždění... no, nakonec dorazil a mohli jsme vyjet. Pak z něj vypadlo, že u jezera ještě nikdy nebyl, přestože v Almaty žije a jezdí celý život... když jsme stoupali směrem k výškovým 2500 metrům nad mořem a jeho mašrutka se celkem slušně zavařila, pochopili jsme, proč do hor nejezdí.

Prví výškový tábor jsme tedy měli okolo 1500 mnm a úspěšně chladili mašinu (tj polévali chladič vodou z blízké říčky). To nám alespoň dalo příležitost ozobat rakytník a vyfotit si okolní krásy. Ty byly skutečně zapamatováníhodné, jelikož jsme zjevně chytli zdejší nejhezčí období (brzký podzim) - všechny barvy byly nesmírně syté a objevovaly se nejen hnědá nebo tmavě zelená, ale také červená, růžová, žlutá, bílá nebo záživě zeleňoučká. Prostě člověk by se mále rozplynul nadšením ještě dříve, než jsme dorazili k jezeru samotnému.

Na parkovišti jsme pana řidiče opustili s tím, že si kousek popojdeme výše a tam se najíme. V praxi to vypadalo tak, že jsme v relativně nedaleké vzdálenosti zahlédli hranici sněhu (v noci totiž v Almaty pršelo, což znamenalo, že v horách nasněžilo i do "nižších" poloh), a tak byl náš cíl jasný. Po hodině stoupání jsme zdolali cca 300 výškových metrů a polovina výpravy se rozhodla zakempovat a dát piknik.

Malé umělecké foto:

Druhá část výpravy se rozhodla zdolat vrcholek s boudičkou, který byl vidět nad námi, v domnění, že za ním uvidí něco více. I dali se do pochodu a po nějakém čase (opět nejméně hodina) vytoužené boudičky dosáhli... až na to, že to byl jen falešný vrcholek, hora samozřejmě pokračovala dál. Pavla H. se tedy rozhodla vyklusnou alespoň do sedla, aby přecijen do vedlejšího údolí viděla, nicméně nakonec sama uznala, že to naše je mnohem hezčí. Nicméně jednoho úspěchu (krom toho tedy že vyběhla nejvýš z nás všech) dosáhla - došla až na úplný kraj pohraničního pásma s Kyrgystánem, kam už se dál žádná auta (a natož turisti) nepouštějí. To jsem vlastně zapomněla zmínit, že celá ta oblast, kterou jsme šli, zasahovala do okrajového pohraničí... jen tedy my si cestu zkracovali, a tak jsme se vyhnuli závoře a kontrole na silnici.

Pak jsme všichni seskákali dolů a cestou zpět do Almaty se zastavili v pitomniku (rozumněj chovné stanici) Sunkar, bohužel tedy ptačí show měla být až od pěti, na což jsme se rozhodli nečekat, a tak jsme si alespoň prohlédli stanici a její dravce (a dostali k nim ruský výklad).

Pak jsme se tedy bohužel lehce nepohodli s řidičem (protože on byl evidentně naštvaný, že jsme si z "výletu k jezeru" udělali "výlet do hor nad jezerem" - almatinci totiž vždy přijedou autem k jezeru, vyfotí se a za 10 minut opět odjíždějí... prostě nepočítal s tím, že nám to zabere celý den a myslel, že bude mít rychlý a snadný výdělek), nicméně to byla jediná drobná kaňka dnešního dne. (Jo a kromě toho jsme chtěli, aby nás tedy na konec hodil na Kok-tobe a nikoli k hostelu... a když si za toto řekl částku 5 tisíc, což byla čtvrtina toho, co měl slíbeno za celý den, tak jsme rezolutně odmíli... s tím, že si tam dojedeme městským autobusem). Maršrutka nás tedy vysadila u hostelu, došli jsme se navečeřet a vyrazili na bus - a na Koktobe dorazili přesně v okamžiku západu slunce (v Almaty tedy slunce nezapadá za normální horizont, ale za vrstvu smogu nad ním).

Bohužel ke slavné fontánce s jablkem jsme se nedostali, jelikož (jak už jsem zmínila v neděli) lanovka, která má horní stanici hned u fontány, se přestavuje a renovuje, a tak byla celá půlka kopce zavřená za plechovým plotem. Prošli jsme si alespoň zbytek a suvenýry, vyfotili se u kovových Beatles a podívali se na noční město.