Výletový den

Dnešek byl sice oficiálním příjezdovým dnem, nicméně pro 1. část české výpravy byl spíše posledním z "volných" dnů tréninkového kempu. Někteří lidé se rozhodli relaxovat na pokojích u filmu, jiní dodělávali něco do práce a ještě jiní se vydali zdolat nedaleký kopec (na obrázku č.1) či dokonce horu (č.2) poblíž nedalekého jezera Borovoje. Poslední zmínění byli Martin B., Kája (ta, nikoli ten), Míša a Pája - původní plán byl vylézt až na vrcholek hory Koshketau, což je dlouhý masiv dominující oblasti Burabay. Turistické průvodce uvádějí, že je oblíbeným výletním místem s krásnými výhledy, nicméně již opomínají zmínit, že turisté standardně vylezou maximálně na začátek hřebene, což je sice úctyhodný kamenný vrcholek, ale zhruba o třetinu nižší než skutečná Koshketau. My tak nízké plány neměli, hodlali jsme zdolat právě to nejvyšší místo, nebo se k němu alespoň přiblížit.

V osm ráno jsme tedy stáli nastoupení na snídani, přestože (jelikož byl volný den) jsme si mohli ještě hodinku přispat a už v půl deváté jsme se nechali taxíkem odvézt pod horu. V noci a vlastně i brzy ráno pršelo, nicméně předpověď a výhled na přicházející modrou oblohu nám dodaly odvahy. Škoda jen byla, že jsme nevyjeli o chvilku déle, jelikož takhle jsme se cca o 20 minut minuli s autobusem, který z Astany přivážel 2. část české výpravy. Jinými slovy všichni dorazili v pořádku, snad jen trochu nevyspalí (stejně jako byli mi před několika dny). Jediný, na koho padla smůla, byl (a ještě v tuto chvíli je), Balů, který neletěl s výpravou, ale po své vlastní ose. Jeho letadlo z Prahy mělo takové spoždění, že mu ve Vídni uletěl spoj, a tak musel hledat náhradní řešení. Nakonec letí z Vídně přes Istambul a v Astaně má být zítra ve 2 ráno zdejšího času.

Zpátky k výletu - taxík nás dovezl do lesů zhruba v polovině délky hřebene, odkud jsme se vydali přímo kolmo do svahu. Začátek vypadal nudně, a tak nám Příhoda seslala do cesty dva potulné Kazachodavy (to je něco jako vlkodav, ale v kazašském potulném vydání, co vypadá jako kříženec vlka, lišky a hyeny). Vyhnuli jsme se jim a pokračovali dále. Po krátké době svah nabral úhel cca 37,5 stupně (jak odborně prohlásil Andrej při pohledu na naše fotky) a nám začalo být pěkně horko, možná že i protože obloha se vyjasnila a začalo svítit sluníčko, které vydrželo až do večera. Kopec byl převážně s borovicovým lesem a množstvím balvanů a posledních několik set metrů prostoru dominovaly obří ploché (a zatraceně šikmé) balvany).

Po cca 2 hodinách (nebo lehce více) šplhání, lození a plazení se vpřed jsme dosáhli va naši vytouženou skalku! Sice se ukázalo, že se nejedná o ten skutečně absolutně nejvyšší vrcholek celého hřebenu, nicméně jsme usoudili, že ten náš je maximálně 2. nejvyšší. Kromě toho výhled na obě strany hory byl dechberoucí, a tak jsme byli maximálně spokojení. Po krátké chvíli odpočinku, svačinky a zuřivého focení na všechny strany jsme se vydali zpět dolů. Tato cesta byla (jak to tak v horách je) krušnější, protože jsme viděli všechny kameny a větve, na které se můžeme zřítit. Některé úseky by možná bylo rozumnější jít jištění horolezeckým lanem, nicméně my měli alespoň Baieříka, který obratně jako kamzík vždy seskákal dolů a pak nás děvčata s rozevřenou náručí chytal, kdybychom snad padaly. No co budu povídat, byli jsme rádi, že jsme zpátky dole na silnici.

Pro představu, jak vypadala větší výprava na menší kopec a jak vypadal z našeho pohledu vrcholek, na který oni lezli.

Po obědě (který tedy vrcholová výprava nestihla) následoval odpočinek (hlavně pro lidi, kteří strávili noc cestou do Kazachstánu) a v průběhu odpoledne Andrej připravil krátký sprint. Kromě toho jsme domluvili saunu, a tak dnešek skutečně patřil užívání si volna. Zítra čeká závodníky oficiální trénink (snad se pořadatelé dostatečně poučili ze svých nezdarů v rámci tréninkového kempu) a v pondělí se již poběží první závod mistrovství.

PS: Podle oficiálních informací zde na místě budou závody na klasických tratích probíhat vždy pouze na jednom pásmu, přestože pravidla říkají jasně, že mají být 80m a 2m paralelně pro různé kategorie. Neoficiální důvod je, že Kazaši nemají dostatek lidí na obsluhy, aby dokázali paralelní pásma postavit... A nejvtipnější je, že pouze samotná česká výprava má dostatek "volných" lidí, kteří by mohli jít na obsluhy na celé jedno pásmo. :D Nečík, já, dva maséři a Míša... Většina z nás tu má i karimatku/spacák a slušné boty + pláštěnku, takže čistě teoreticky by to proveditelné bylo. Marcela prohlásila, že pokud by Kazaši zaplatili těmto lidem pobyt na mistrovství, tak by se o tom dalo začít uvažovat... No prostě MISTROVSTVÍ SVĚTA na úrovni. :D