Astana II.

Když jsme ráno dojížděli rychlovlakem do Astany, nechtělo se nám věřit vlastním očím, co vidíme venku - sněží! Sice to byl ten typ spíše deště se sněhem, ale vločky tam padaly (foto jako důkaz tedy bohužel nemám, ale opravdu se to stalo). Po včerejších skoro 30 stupních docela šok. Naštěstí než jsme dorazili na nádraží, tak ten humus přestal padat... a než jsme uschovali zavazadla a dorazili městským busem do centra města, tak se hustá (a hnusná) oblačnost uráčila odejít na jih a začalo svítit sluníčko, takže nám těch cca 10 Celsia celkem slušně pomohlo přežít.

Prvním (a víceméně hlavním) cílem dnešního dne byl Atameken - muzeum miniatury Kazachstánu. Za náš pobyt zde jsme toho již dost viděli, a tak jsme se těšili na zmenšeniny nám známých objektů a přírodních útvarů. Každý si nakonec něco našel, i když tedy mnohé miniatury byly již značně oprýskané a potřebovaly by provést značnou údržbu.

Pak jsme se přesunuli za roh do zábavního centra Duman v domnění, že bychom se tam mohli v nějakém fastfoodu naobědvat. Jediné, co jsme tam našli, byly toalety - a ty ještě s výběrem "evropských" (rozuměj normálních) a "tradičních" kabinek (šlapaček). I přesunuli jsme se naproti do obchodního centra a tam našli jíííídlo. Já s Marcelou jsme to ještě vzaly oklikou kolem cirkusu (jehož budova vypadá jako létající talíř), jen abychom zjistily, že cirkus má představení pouze o víkendech. Veliká škoda, moc ráda bych místní vystoupení zhlédla (jelikož východní cirkusy jsou vyloženě proslulé). No, najedli jsme se a vyrazili dále.

Po jídle (a nákupu panenek Míši a Máši) jsme se z obchodního centra Mega vydali dále, nicméně jsme se rozdělili na dvě podskupiny - keškychtiví kačeři se vydali na lov jedním směrem a my normální čtyři na autobus a obdivovat pyramidu Konkresu církví (do které nás bohužel dovnitř nepustili).

Nakonec jsme se opět všichni sešli v novém Nárdoním kazašském muzeu. To bylo otevřené 2. července 2014 (tedy před 2,5 měsíci!) protože pan prezident toto datum určil... tak se prostě otevřelo. To že ještě teď vevnitř probíhají drobné stavební práce a nejméně 3 sály jsou bez expozic, to nikoho nezajímá. :D

Pak už nás čekalo jen zimomřivé čekání na autobus na nádraží (které jsme si ukrátili hraním inteligentních zahřívacích her jako "kolo kolo mlýnský" a podobně, k velkému pobavení místňáků), pár posledních pohledů na monumenty Astany v zapadajícím slunci, rychlé navečení v jedné místní jídelně, vyzvednutí zavazadel z nádraží, obdivování umělých osvětlených stromečků a noční cesta na letiště (a opět zhlédnutí monumentů, tentokráte za nočního osvětlení). Na letišti jsme přebalili zavazadla, zkontrolovali nakoupené konfeti (rozuměj čokoládové bonbonky) a čekali a čekali... a čekáme a čekáme a ještě dlouho čekat budeme. Tak dobrou noc Kazachstáne a zítra nás svítání zastihne (snad tedy) už za hranicemi.